Kolomaz a peří

C. k. četnictvo guberniu sdělilo, že 3. května 1852 došlo v Lukovanech k „mimořádné, jakož i pobuřující výtržnosti“, když manželka přistihla v noci při „zavrženíhodném obcování“ svého muže, lukovanského občana Josefa Vyhnalíka, se svobodnou Františkou Šemberovou. Jenomže zatímco Vyhnalík vzal okamžitě do zaječích, nebohá Františka „byla sama vydána na pospas shromážděnému obyvatelstvu Lukovan, které se zatím seběhlo“.

Dav rozvášněných ženských hnal přistiženou nebožačku před lukovanského starostu Jakuba Hradeckého, který alibisticky rozhodl, aby se obrátily na faráře z Vysokých Popovic, kam byly Lukovany přifařeny. A tak se horda ženských vedená podvedenou Marií Vyhnalíkovou vydala za farářem Vincencem Schnaubeltem, který ženské uklidňoval a doporučil, ať starosta potrestá cizoložnici osmidenním trestem.

Jenže ani tento vězeňský ortel, který první muž v obci hodlal akceptovat, ženským nestačil. A protože se starosta bál, aby ho lukovanské bosorky také nepřibraly k lynči Františky, „ustoupil nakonec násilnému aktu davové justice“, jak píše Uhlíř ve svém Moravském pitavalu.

„Františka Šemberová byla přivedena na provaze davem rozzuřených žen doprostřed volného prostranství v obci, tam ji posadily na židli, ostříhaly jí vlasy, hlavu potřely kolomazí a posypaly peřím,“ líčí následující události policejní zpráva.

„Pak jí zvedly sukně a její ohanbí bylo podrobeno stejné operaci. Když to bylo skončeno, vodil zástup v čele s trubačem nešťastnici po vsi a teprve potom byla propuštěna domů,“ popisuje zpráva „klasickou ženskou logiku“, podle níž si báby ze vsi zchladily hněv jenom na ženě, zatímco Vyhnálek byl z obliga a skončil zcela nepotrestán.

Konec poddanských manýrů

Jenže událost se stala čtyři roky po revolučních změnách roku 1848, kdy skončila robota i moc vrchnostenských orgánů, země byla rozdělena na politické a soudní okresy – a ty podle Uhlíře už přebíraly záležitosti, u kterých dříve rozhodovali šlechtičtí statkáři. „Namísto někdejších rychtářů a panských drábů nastoupili starostové a z poddaných se stali občané,“ dokresluje společenské změny historik a dodává, že právě starosta Jakub Hradecký měl na své kůži pocítit břemeno společenské odpovědnosti.

A tak bylo okresním soudem v Ivančicích zahájeno trestní stíhání, které pak 16. května 1852 rozhodl zemský soud v Brně. Starosta Hradecký byl odsouzen za spoluvinu na zločinu veřejného násilí ke třem měsícům těžkého žaláře, protože „neplnil svou povinnost a nezabránil všemi prostředky, jež měl k dispozici, tak velké výtržnosti a naopak projevil zbabělost a neschopnost k vykonání svého úřadu“, jak zní předmětná pasáž rozsudku. Zároveň starostu urychleně zbavili úřadu a dočasně jím pověřili obecního radního Josefa Hájka z nedaleké Příbrami.

Hlavní tři pachatelky, Marie Vyhnalíková, Františka Pazourková a Františka Kratochvílová, byly podle svého podílu na lynči rovněž odsouzeny k těžkému žaláři. „Je pochopitelné, že c. k. justice netrpěla živelné zásahy do své kompetence a trestala je tvrdě,“ shrnuje Dušan Uhlíř příběh, jaký by ještě před pár měsíci skončil patrně bez trestu a za obecného souhlasu většiny vesničanů.